Vzácná bytosti, víš… můžeme být otroky hmoty, když chceme.
Můžeme říkat, že je to věkem nebo hladinou hormonů – a budeme mít pravdu.
Ale k čemu nám taková pravda je?
Celý život cítím, že to tak nemusí být. Že jsme se nenarodili, abychom byli otroky toho, co se zdá, že se nedá změnit.
Roky se podrobuji neúnavnému zkoumání. Zkoumám sebe, čtu nekonečné množství knih, naslouchám moudrým bytostem – i těm nefyzickým.
Docházím ke stejnému závěru: ne, nemusíme být otroky hmoty.
Změnit můžeme cokoliv. Ale ne bojem.
A boj je právě ta urputná snaha zbavit se symptomů. Protože právě tyto symptomy nám chtějí připomenout, že to jde jinak.
To, že čteš tento text, znamená, že nějaká částečka v Tobě stále věří.
Že dokážeš cokoliv. Že to jde jinak.
Že nemusíš být otrokem svých hormonů ani svého těla.
Vítej, milovaná. Je nádherné, že si vzpomínáš.
Protože já si také vzpomínám.
Já vím, že to jde jinak. Mám to zažité tolikrát.
Nikdy jsem nepřestala věřit. A děkuji za to.
Tato cesta není jednoduchá. Je to cesta odhodlání, poznání sebe, disciplíny a koncentrace.
Kdyby to bylo snadné, kouzlili bychom všichni.
Ale tato cesta je jen pro ty, kteří slyší volání.
A to jsi Ty.
Je mi ctí, že se zde setkáváme, Miláčku.
Čekají nás kouzla. Tak pojď, začínáme.