Myšlenky, které nám nedělají dobře, rozpoznáme lehce. Bolí to, když si je myslíme.
Když jsem byla malá, odmítala jsem do své mysli pouštět cokoliv, co nebylo příjemné. Narušovalo mi to radost ze života. To jsem nehodlala dopustit.
Vzpomněla jsem si na tuto svou přirozenou tendenci, když jsem v dospělosti zjistila, že už nejsem tak šťastná, jako když jsem si hrála na písku. Nehodlala jsem se smířit s vysvětlením, že dospělí nejsou děti, že mají zodpovědnost a tudíž že jim právo na štěstí přísluší méně.
Pustila jsem se do pátrání. Mým cílem nebylo stát se znovu dítětem. Svoboda a síla dospělého je nádherná a nezaměnitelná. Mým cílem bylo vrátit se do své přirozenosti – znovu hltat život plnými doušky. A to nehledě na to, jak jsem tady dlouho – nehledě na věk.
Šla jsem jako pes po stopě myšlenkám, které mi nedělaly dobře. Šla jsem po myšlenkách, které mi bránily v tomto:
Myšlenky, které mi v tom bránily nejvíc, měly jednu společnou charakteristiku. Křičely: “Ale tak to je!”. Ty myšlenky se zdály být pravdivé.
Jde to vidět, cítit, je to dokázané, je to všude okolo. Jak tomu nemám věnovat svou pozornost? Své myšlenky?
Nehodlala jsem to vzdát. Svoboda je pro mě nadevše. Nechat si určovat své pocity tím, co se děje okolo mě, mi připadalo jako otroctví.
Představte si, že přijdete do obchodu a kupujete si něco, co se Vám nelíbí, nevoní to, vypadá to strašně a ještě k tomu to Vašemu tělu nedělá dobře. Prodavač se Vás ptá, proč si to kupujete, když máte takový výběr věcí, které se Vám líbí, voní a dělají Vám radost? A Vy odpovíte:
“Mám pocit, že si mám koupit to, co bolí, protože to tak dělám už dlouho. Dělají to i ostatní lidé. To nevadí, že se potom budu cítit špatně. Cítit se špatně je normalní. Už jsem si zvykla.”
Prodavač zavrtí hlavou, ale zákazník je jeho pán, takže Vám podá to, oč žádáte. Myšlenky, které bolí.
Každé ráno, když se probouzím, ujistím se, že je má mysl zářivá, že svítí, že je prázdná a že se usmívá. Myšlenky, které bolí, do ní tu a tam také přijdou, ale já už vím, jak na ně. Poděkuju jim za to, že existují (ctím svět duality, do kterého jsem se rozhodla přijít) a potom je nahradím myšlenkami, které lochtají, svítí, jsou barevné a veselé. Myšlenkami, které jsou zdravé a výživné a především, které jsou v souladu s mými dětskými sny.
Takže:
V jakém stavu je Vaše mysl?
Juditko, moc krásně napsané!! A souzním s každým slovem…přijde mi, že úplně stejně jsem to vždycky měla…poslední dobou se mi to vytratilo ze života a zase se k tomu vracím…a moc mi pomáhá váš kurz a vaše kniha. Už kolikrát jsem slyšela ty staré, pořád omýlané pravdy: tak to prostě je, to tak má každý, smiř se s tím, nečekej holka, že to budeš mít jednoduchý..a všechno ve mně křičelo: Né, já to chci mít jinak! Já tohle nechci žít! Děkuji moc za to, za to všechno, co pro nás děláte:) …a ta Vaše radost ze života je tak nakažlivá, že ji nejde nemít taky:)
Jeeeeeeeee!!!!!! Tak já mám nebeskou radost!!! Skáču do vzduchu radostí! Děkuju, děkuju, děkujuuuuu! To je krásné! A přesné. Nádherný komentář. Děkuju z celé své bytosti. Děkuju za to, že jste! Objímám plná Lásky a úcty. Judita.